Déšť byl čím dál silnější a začaly se zvedat vlny. Marušce bylo asi o něco dříve než mě jasné, že jde pomalu ale jistě do tuhého...S lodí to začalo čím dál tím více házet a přišlo mi, že v těch vlnách sotva jede, resp. že jede víc do boku než dopředu. Ptal jsem se průvodce, jestli je vše OK, tvrdil že jo, že máme motor. Situace ale byla čím dál horší a když už se loď nakláněla a houpala natolik, že reálně hrozilo nabrání vody, začal jsem mít strach i já. Na mou opětovnou otázku, zda je vše OK, “průvodce” již neodpovídal...Bylo jasné, že není. Říkal jsem mu, že na hrochy ať se vykašle, že jsme jich už stejně viděli dost na jiných jezerech, že mu dáme o třetinu méně peněz a ať jede rovnou na břeh. To jsme asi říkat neměli. Jakmile cítil, že by přišel o část zisku, za každou cenu nám chtěl hrochy ukázat. Ovšem nebyla šance dojet na místo, kde by se měli vyskytovat, protože loď se pomalu ale jistě stávala neovladatelnou. Místo k našemu kotvišti nás vlny zanesly úplně na jiné místo. Museli jsme znovu najet hloubějš do jezera, aby jsme snad na druhý pokus trefili naše přístaviště. V tom průvodce uviděl asi 10 m od nás hrocha a začal nám ho horlivě ukazovat stylem “hele hroch, dívejte se, takže hrocha jste viděli, budete platit plnou sumu...” Tu druhou část věty neřekl takhle přímo, ale bylo to z jeho tónu jasně cítit. Maruška už byla celkem na dně (naštěstí ještě ne doslova:)) a já jsem byl na pokraji rozčilení. Řval jsem na toho blba ať nás okamžitě doveze ke břehu. Jenže ono to nebylo tak jednoduché...Nakonec jsme skončili v rákosí, asi 100 m od našeho břehu a museli tam ještě asi hodinu čekat v lijáku, než se nám s vypětím všech sil podařilo dostat na břeh...Byla to zcela určitě pro nás oba ta nejstrašidelnější příhoda v životě, kdy opravdu nechybělo moc a převrátili bychom se do rozbouřeného jezera plného hrochů...